Vnitřní uzdravení
Nejdůležitějším typem
uzdravení je uzdravení duchovní. Zkušenost
ukazuje, že tělesné uzdravení obdržené jako
odpověď na modlitbu s sebou nese zároveň
jako nejdůležitější součást
hlubší obrácení srdce, nové
přilnutí k Pánu neboli duchovní uzdravení.
Tělesný, psychologický a duchovní rozměr
spolu přirozeně souvisejí, pronikají se a
navzájem ovlivňují, v praxi je můžeme
rozlišovat, ale nikoli oddělovat. Duchovní
uzdravení má psychologickou součást a
součástí psychického uzdravení bývá
často také tělesné uzdravení, např.
zlepšení zdravotního stavu. Kromě toho
některé tělesné nemoci způsobuje alespoň
částečně citový nepokoj; tehdy může
ozdravení emočních problémů radikálním
způsobem zlepšit a často i zcela vyléčit
biologickou nemoc.
Tato část článku popisuje
vnitřní uzdravení. Tímto termínem
popisujeme duchovní i psychické uzdravení; v
našem pojednání budeme dávat přednost
psychickému aspektu, nicméně duchovní
rozměr nechceme zanedbat.
Modlitba za vnitřní uzdravení
obvykle nebývá praktikována ve velké
skupině, i když se může v takovém kontextu
odehrávat, ale především mezi dvěma
osobami, případně se dva lidé mohou modlit za
vnitřní uzdravení třetího. Zpovědník
se může modlit za vnitřní uzdravení penitenta
během nebo hned po svátosti smíření.
Člověk sám se také může modlit za
vlastní vnitřní uzdravení – a toto je
nejčastější případ.
Co je modlitba za vnitřní uzdravení?
Všichni jsme alespoň několikrát zakusili
vnitřní utrpení: konflikt, silný nebo
neodůvodněný hněv, strach nebo smutek. Díky
evangeliu víme, že nás Ježíš může
uzdravit nejen tělesně, ale také na vnitřní
úrovni, psychologické, citové a duchovní.
Víme také, že modlitby Bůh vyslyší.
Pán bude často konat své dílo
prostřednictvím některých osob – může
jít např. o konzultaci psychologa – aby skrze ně
uzdravil další lidi. Ježíš ale také
uzdravuje jednoduše, když odpovídá na modlitbu
za vnitřní uzdravení. Znamená to, že se
můžeme modlit za jiné lidi a s nimi, aby mohli být
uzdraveny jejich city, a že se my sami můžeme modlit za to,
abychom byli vnitřně uzdraveni. Ježíš
výslovně řekl, že přišel „vyhlásit
zajatcům svobodu a vězňům propuštění“
(Lk 4,18). Tento záměr uskutečňuje tehdy, když
léčí naše vnitřní rány,
které mohou ohrozit náš život a často
vytvářejí kořen hříchu. Věci,
které jsme udělali, za které se stydíme
nebo kterých je nám líto, slova, která
jsme vyslovili a kterých litujeme, ale přitom je nemůžeme
vzít zpět – to jsou vnitřní rány,
které jsme si sami způsobili. Ježíš nás
miluje tolik, že nám odpouští a dokonce tyto
naše jizvy uzdravuje. Vnitřní uzdravení
představuje vždy uzdravení vztahů – a na
prvním místě vztahu s námi samotnými.
Více si uvědomujeme škodu, kterou nám
přivodili druzí, a obracíme k ní svou
pozornost.
Díky psychologii a psychiatrii víme,
že velká část věcí, které
potřebují být uzdraveny, jsou v nás
pohřbeny pod prahem vědomí. Vnitřní
utrpení, stres a smutek často pocházejí ze
základních problémů: úzkostí,
ran a konfliktů, o kterých nevíme. Vidíme
pouze špičku ledovce, který musí roztát.
Není nutné přesně vědět, co je
třeba uzdravit, ačkoli toto poznání je ku
pomoci. Můžeme se modlit, abychom byli v našich citech
vnitřně uzdraveni v té míře,
nakolik jsme si vědomi, že uzdravení potřebujeme.
Potom můžeme Pánu dovolit, aby od tohoto místa
postupoval a vedl nás k tomu, co potřebujeme udělat
a za koho se máme dále modlit.
Odkud tyto rány, často nevědomé,
pocházejí? Ze samého počátku naší
existence, z našich prvních let, z dětství,
z období dospívání, z celého
průběhu života. Některé z nich jsou tak staré
a zasazené tak hluboko, že se nám je nikdy nepodaří
objevit; náš Pán je však s láskou
vidí v jejich úplnosti a může je všechny
uzdravit. Mnoho vnitřních ran, ať vědomých
nebo podvědomých, pochází z našeho
rodinného života, který v období našeho
dětství nebyl šťastný či
dostatečně intenzivní, z negativních událostí
našich školních let, z porážek, které
jsme utrpěli jako děti nebo v pozdějším
běhu života. V mnoha případech jsou lidé
obětí činů, které se nikdy nemusely
stát, zakusili nesmírné utrpení a
potřebují uzdravit.
Obecně a bez přesného rozdělování
můžeme rozlišit tři druhy modlitby za vnitřní
uzdravení. Lze se modlit za uzdravení srdce,
afektivních impulsů; často jsou důvody
negativního duševního stavu nevědomé
nebo nejasné či spletité, ale naše
afektivita je znepokojena natolik, že city, které z ní
pramení, mají tendenci zamezovat růstu sjednocení
s Bohem. Může se například jednat o jistou
neschopnost milovat či přijímat lásku
druhých, plachost, která velmi omezuje komunikaci s
druhými, obecná deprese. Podobné problémy
zapouštějí bezpochyby své kořeny
alespoň částečně v pohřbených
vzpomínkách, ty však často zůstávají
nedosažitelné. Mnohdy, a to často v případě
osob postižených depresí, může pátrání
po primárních vzpomínkách napomoci
objevení těch psychologických konfliktů,
které spíše měly zůstat nevědomé
nebo vyžadují pozornost psychologa či psychiatra. Když
někoho prosíme, aby se modlil za naše vnitřní
uzdravení, musíme si být jisti, že se jedná
o diskrétní osoby, které jsou schopné
respektovat soukromí. Kromě toho, že by měly být
duchovně vyzrálé, jim nesmí rovněž
chybět dostatek citlivosti. I profesionální
psychiatr se může nechat chytit „syndromem nepravé
vzpomínky“. Posuzujte všechno, říká
sv. Pavel (srov. 1 Kor 2,15).
Za druhé se můžeme modlit za
osvobození od nějakého zvyku nebo sklonu, který
nám zabraňuje pokročit na cestě sjednocení
s Bohem. Lze se například modlit, aby nás Pán
osvobodil od přílišné podezíravosti,
egoismu, strachu, nežádoucích vzorců chování
nebo deprese.
Dalším druhem modlitby za vnitřní
uzdravení je uzdravení paměti. Můžeme
jednoduše prosit Pána, aby nám ukázal v
mysli minulou vzpomínku nebo vzpomínky, které
touží uzdravit. Pak můžeme prosit o jejich uzdravení.
Tyto vzpomínky mohou pocházet z dětství,
mohou se třeba týkat přísného otce
nebo posesivní matky, rodiče-alkoholika nebo stiženého
jinou slabostí, či bídy nebo samoty, strachu z
nějakého učitele nebo studu z vlastní
tloušťky, toho, že se někdo vysmíval nějaké
naší vadě či handicapu, nebo nehody či
fyzického násilí a mnoha dalších
příhod. Je potřeba zdůraznit, že tyto bolestivé
vzpomínky obsahují alespoň jednu ze čtyř
typických reakcí, které předcházejí
stresu: hněv (nebo hořkosti či nevole), strach (nebo
stažení se), úzkost nebo pocit viny.
V modlitbě mohu vzít Pána za
ruku a dovolit mu jít v mé osobní historii
nazpět v čase až k momentu a místu, kdy jsem byl
zraněn. Mohu jej prosit, aby byl v této bolestné
situaci přítomen – doma, ve školní
třídě nebo před školou – a vyplnil
ji svou uzdravující láskou. Prosím ho,
aby vymazal bolest ze vzpomínky, aby odstranil všechen
strach, úzkost, pocit viny nebo hněvu spojený s
touto situací a aby zaplnil svou láskou místa,
která byla doposud zaplněna těmito pocity. Nemodlím
se za to, aby tato vzpomínka zmizela, ale aby Pán
změnil její význam, abych mohl chválit Boha
a děkovat mu za to, co se stalo, s vědomím, že on
dokáže psát rovně po křivých řádcích
a že uzdravená paměť přetvoří staré
jizvy v lepší porozumění pro rány,
které obdrželi druzí, ve větší a
hlubší soucit s nimi, nebo v nějakou jinou kladnou
sílu. Jak člověk stárne, často se v jeho
paměti objevují příhody, místa a osoby
z minulosti. V těchto chvílích je dobré
prosit Pána, aby byl v těchto situacích přítomen,
ať už šlo o chvíle radostné či
bolestné, a chválit ho, děkovat mu či žádat
ho, aby uzdravil všechno, co nám uškodilo.
Modlíme-li se s umírajícími, mohou se
vynořit události, které je stále
znepokojují, „nedořešené
záležitosti“, nebo jen chtějí – stejně
jako Jan během poslední večeře –
spočinout na Pánově hrudi a svěřit mu
všechno ve velmi prosté a stručné modlitbě.