„Seš debil!“
Jednou jsem zakotvil se svými dvěma dětmi v občerstvení McDonald‘s. Po nasycení jsem popíjel cafe latte a děti dováděly v dětském koutku.
Tu jsem si všiml, že na mou dvouletou dceru Terezku doráží nějaký cizí asi čtyřletý kluk. Ponechal jsem Terezku svému osudu, aby se postupně otrkávala životem. Přisedl jsem si ale blíže, abych v případě nouze nejvyšší mohl provést záchranný výsadek.
Konflikt vyvrcholil tím, že chlapeček na Terezku zhurta křičel: „Seš debil!“ Terezka, která ještě moc mluvit neuměla, na chlapcovu nadávku zhurta odpověděla: „Ne! Terežka!“ Svou výpověď doprovodila bojovným výrazem ve tváři, stoupnutím si na špičky a nafouknutím celého organizmu do podoby bojové připravenosti. Tak se to opakovalo několikrát: „Seš debil!“ „Ne, Terežka!“ Konflikt naštěstí za chvíli ustal.
Když jsem to pak doma vyprávěl své ženě, přivedla mě na myšlenku, že takto to vlastně chodí i v životě. Mnohdy totiž i ke každému z nás doléhá mnoho hlasů, které nás posuzují a snaží se nám vsugerovat svou představu o nás a někam nás vmanipulovat. Mohou to být například hlasy našich nadřízených: „jsi málo výkonný“, mohou to být hlasy našich spolužáků či kolegů: „pokud se s námi nenapiješ, nejsi in“, mohou to být hlasy reklamy: „pokud nebudeš mít
tento nový mobil, nepatříš k těm, co něco znamenají“. Mohou to být ale v nejrůznějších variantách i hlasy našich blízkých, hlasy přátel, hlasy lidí, kterých si vážíme více i méně. Mohou to být někdy dokonce i hlasy některých duchovních, kteří to jistě „myslí dobře“. Ve všech takovýchto situacích je jen na nás, zda zůstaneme sami sebou, zda si obhájíme svou důstojnost a integritu, zda si zůstaneme vědomi, kým opravdu jsme, jaké je naše jedinečné poslání a jaké je tedy naše skutečné „jméno“.
Jak se ale stávat tím, kým máme být? Jistě nikdo z nás neprohloupí, když půjde ke zdroji svého života: když bude přebývat s Tím kdo nás vymyslel, komu na nás záleží a kdo jediný zná naši pravou podstatu = naše jméno. Jen Bůh vidí náš život v souvislostech. Jen On nejlépe vidí všechny naše přednosti i úskalí. Naslouchejme proto jeho hlasu a ne slovům, která nás přejmenovávají dle svých nejrůznějších potřeb...
(A prosba na závěr: Nepřejmenovávejme druhé :-))
Tento článek vyšel v tištěném časopise Effatha 2/2007.