Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Ještě že zvonil

31.10.2006, autor: Hana Pinknerová, kategorie: Literatura

Seděli jsme celá rodina v kuchyni u prostřeného stolu. Bylo krátce po poledni a my jsme se sešli k obědu. Já mám moc ráda nedělní obědy. Je to vždycky taková malá slavnost. Snažím se uvařit něco opravdu dobrého a hezky jídlo naservírovat. Holčičky prostírají stůl a moc jim záleží na tom, aby nic nepopletly, aby nic nechybělo a aby stůl vypadal krásněji než v obyčejný všední den.

I dneska to tak bylo. Kuřecí vývar voněl čerstvou petrželovou natí a mladým libečkem, vepřové medailonky dnes poprvé naklepávala a na pánvi opékala sama Anička. Poprášily jsme je čerstvě namletým zeleným pepřem. Adélka zase dusila na másle zeleninovou směs. Namíchaly jsme báječnou jogurtovou omáčku, plnou chutí a vůní. Salát z čerstvé zeleniny dostal k zálivce pár kapek olivového oleje. Ze zahrádky jsme přinesly pár fialek do vázičky a Adélka vymyslela úplně nové originální skládání papírových ubrousků. Obě se předstihovaly při aranžování stolu. Viděla jsem na nich, jak se chvějí nadšením a očekávají, že si tatínek všimne plodů jejich úsilí a že je patřičně ocení. Ony se pak budou tvářit, jako že moderní trendy v prostírání slavnostních tabulí jsou pro ně něco jako malá násobilka a že už jsou vlastně docela velké hospodyňky. Já budu říkat, že je to naprostá pravda, že bych bez nich už dneska uvařit oběd snad ani nezvládla. Tatínek bude uznale pokyvovat hlavou a trousit poznámky o zástupech ženichů před naším domem. Ony se budou rdít potěšením a bude nám dobře.

Jenže sotva jsme mohli tu předpokládanou rozpravu zahájit, zazvonil telefon. Kdo může teď volat? Adélka vystartovala zvednout sluchátko, protože je z nás nejmladší a telefonování si zatím z nás nejmíň užila. Bylo to pro tatínka. „Tatínku, nějaký žák,“ hlásila posmutněle. Žáci někdy dokážou našeho tatínka u telefonu zabavit na dlouho. Chápeme, že ho mají rádi a chtějí s ním probírat spoustu věcí, vždyť náš táta je ten nejlepší. Ale my jsme se dnes tak těšily, že si s ním u oběda hezky popovídáme. Začaly jsme tedy pomalu jíst. Holky vypadaly dost zklamaně. „Ani v neděli nemáme tátu pro sebe,“ broukla Anička. Pokusila jsem se je chválit za překrásně prostřený stůl aspoň já sama, ale cítila jsem, že to není ono. Holky se dneska snažily pro tatínka. Mé pochvaly byly sice pěkné, ale přece jen náhradní řešení. Zalitovala jsem, že jsem Adélku nezadržela. Mohli jsme nechat telefon chvíli zvonit. Však by přestal. Vždyť nemusíme být pro každého vždycky doma. Ale co to? Tatínek se vrátil do kuchyně. Jak to, že tak brzy? Když si povšiml našich překvapených pohledů, podal nám vysvětlení.

„Řekl jsem mu, že teď s rodinou obědvám. Ať se nezlobí, ale čas s rodinou je pro mne vzácnější než porada o tom, jakou kytaru si má vybrat. Na to je čas, až přijde na hodinu nebo jindy během týdne. A on to pochopil, omluvil se a zavěsil.“ Tatínek se spokojeně pustil do polévky. Ještě ani nezačal opěvovat nádheru prostřeného stolu a holky už se rděly. Jsou pro tatínka důležitější než jeho žák! Nenechal si vzít čas, který si s ním hodlaly užít. Jsou pro něj důležitější, než si myslely. Tohle byl jasný důkaz!

Myslím, že jsem se pýchou a potěšením zarděla i já sama. Pak mě napadlo: Ještě že Adélka ten zvonící telefon běžela zvednout, jinak bychom se o svém postavení v tatínkových očích možná ani nedozvěděly.


Hana Pinknerová, z knihy Hořká čokoláda



  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2018
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump