Doufat proti vší naději III.

Poslední část pásma svědectví z ostravské charismatické konference 2002. První část naleznete zde a druhou zde.

Chtěla bych teď pozvat otce Vojtěcha Kodeta, který bude svědčit o tom, že když se modlíme za své blízké a za jejich obrácení, je třeba opravdu neztrácet naději až do poslední chvíle. Boží milost jde skutečně až za hranice, aby zachránila.

Jsou to dvě svědectví z mé služby. Je to ještě z doby, kdy jsem byl o hodně mladší a sloužil jsem jako kaplan. To první svědectví je z jedné poměrně malé farnosti. V jedné rodině, kde maminka velmi intenzivně pomáhala dlouhá léta na faře, byl mladý muž, který byl tenkrát mého věku a od puberty se úplně vzdálil Bohu. Když jsem přišel do té farnosti, byl už velmi zatvrzelý. Maminka mě několikrát prosila, ať s ním promluvím, což bylo naprosto nemožné. Kdykoli jsem byl u nich, on očividně dával najevo, že ho nezajímá ani farář, ani kaplan, ani Boží věci, a někdy i dost nevychovaně dával najevo svůj odpor k tomu, že maminka vůbec nějakou iniciativu vyvíjí. Ona se za něj dlouhá léta modlila, dalo by se říct, že skoro jak sv. Monika za sv. Augustina. A naprosto bezvýsledně.

Byl jsem už v další a další farnosti, když najednou jsem se vrátil z nemocnice a slyším telefon. Doběhl jsem k němu, volá mě tato maminka, že s tím synem je hrozně zle, že se mu před časem po havárii rozběhla nějaká nemoc, měl zraněný mozek a od té doby nastávalo postupné ochrnutí. Ten muž ve svých třiceti pěti letech měl před sebou dva měsíce života. Maminka do něj hučela a hučela a modlila se a jednou, když už měla pocit, že by ten její syn, říkejme mu třeba Petr, byl ochoten něco slyšet a přijmout, tak mě honem volala. Měl jsem ten den plný pastorační práce, a tak jsem přijel až pozdě večer, úplně unavený, bylo to o spoustu kilometrů jinde, než jsem působil. Ona říkala: „Vy jste ho znal, třeba na vás dá. Našeho pana faráře vůbec nechce ani vidět.“ A tak jsem k němu přišel, teď tam sedíme a nic. Když nebyla řeč ani zleva ani zprava, poprosil jsem je, aby všichni odešli a zůstal jsem s tím nemocným sám a modlil jsem se. Teď se stalo něco, čemu dodnes úplně nerozumím, jako bych se proti své povaze nějak pochlapil a říkám mu: „Petře, ty jsi byl vždycky frajer, machr, v hospodě tě všichni zbožňovali a teď už za tebou nikdo z tvých kamarádů nepřijde. Já jsem jel spoustu kilometrů, abych ti pomohl, ale to je tvůj život a ty si rozhoduješ, jestli na té posteli, která je pro tebe smrtelná, zemřeš s Bohem a s nadějí na věčnost, nebo bez Boha.“ Jen jsem to řekl, tak se to ve mně sevřelo, nebyl jsem schopen říct ani jediné slovo a nastalo ticho. Já se modlil jako už dlouho v životě ne, a teď přišly výčitky: co si to dovoluješ, teď jsi toho člověka zatvrdil, tys mu sebral poslední naději. Po nekonečně dlouhých deseti minutách jsem mu řekl: „Petře, kdy jsi byl naposled u zpovědi?“ On říká: „Před dvaceti lety.“ Já mu říkám: „Tak pojď, já ti pomůžu.“ A on říká: „Já to neumím.“ Tak jsem mu navrhl, že mu budu říkat jeho hříchy sám, přijal svátosti i pomazání nemocných a já jsem ten večer odjel. Druhý den mi volala maminka. Říkala: „Otče, prosím vás, jestli můžete, tak hned přijeďte. On nemluví o ničem jiném než o vás a o Bohu.“ Ten chlapec žil ještě asi tři týdny, to ochrnutí šlo tak rychle, že když jsem ho navštívil dva dny před smrtí, tak už hýbal jenom očima, žádný jiný sval už se nehýbal. Maminka mi říká: „Otče, on poslouchá jenom kazety s vaším kázáním, nic jiného nechce slyšet, a moc si přál, abyste mu ještě něco řekl.“ Tak jsem s ním zůstal sám a do té studené, ochrnuté ruky jsem vložil svou ruku a on se na mě podíval a sevřel mě takovou silou, že jsem se nemohl vymanit a dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí. A pak mi slíbil, že mě pustí - už nemluvil, jen očima - když se budeme za sebe navzájem modlit. On se bude přimlouvat v nebi a já tady. Za dva dny zemřel. Tak to bylo jedno takové podivuhodné svědectví o takových Monikách, že Bůh modlitby slyší, ale že to vyslyšení přijde někdy za dlouhá léta a jinak, než bychom si představovali.

Druhé svědectví bude maličko kratší. To bylo zase úplně jinde, v jiné nemocnici, kam jsem chodil každý týden na návštěvy; bylo to ještě v totalitě. Bohu díky tam byla vždy jedna osoba, která mi připravila seznam nemocných, a tak jsem během dvouhodinové návštěvní doby musel oběhnout třeba čtyřicet nemocných a od postele k posteli jsem věděl, kdo se chce vyzpovídat, koho povzbudit. A teď do toho poklusu vyběhne z pokoje jedna paní a říká: „Pane kaplane, pojďte za mým tatou, on tady leží s rakovinou, on byl pokřtěný, ale do kostela vůbec nechodil a něco mu řekněte.“ Tak já v tom rozběhu vrazím na ten pokoj a teď tam vidím člověka, který měl rakovinu hrtanu a už vůbec nebylo vidět krk, jen ty rakovinové nádory, to všechno splývalo, pro mě něco nesmírně nehezkého na podívání, jenom mokvání a hnis. On už jenom tak chraptěl a říká: „Kdo to je?“ Ona říká: „To je pan kaplan.“ A on říká: „To už mám natáhnout paprče, že mi voláš faráře?“ Víte, ono to zní směšně, ale ten člověk měl smrt na jazyku a pořád s tou smrtí nepočítal. Tehdy jsem mu nenadal, nebojte se. Jen jsem mu řekl: „Vy jste taky náš farník a já tady chodím za všemi a paní mi říkala, že jste nemocný, tak se jdu podívat, jak se vám daří. A tak já zas běžím, vidím, že to není nic moc a kdybyste něco potřeboval, tak já zase přijdu.“ Milostivě mě propustil a ulevilo se mu.

Za týden už jsem ovšem do těch dveří vešel sám a šel jsem rovnou k posteli a říkám mu: „Jak se vám daří?“ „Je to špatný, je to špatný.“ A já mu říkám: „Je to moc špatný, viďte?“ A tak jsme chvíli povídali a nic, popovídali jsme pět minut a já mu říkám: „Já zase za vámi přijdu.“ Tak jo. A napotřetí, když jsem si sedl na postel, tak jsem manželku poslal za dveře a říkám: „Dneska se vyzpovídáte,“ a on mi říká: „Dneska ne.“ A já mu říkám: „Dneska jo.“ Ten člověk si vykonal životní zpověď zase tím způsobem, že je nutné těm lidem hříchy říct, protože od svatby nebyl v kostele a bylo mu k sedmdesátce, a v takovém stádiu postižení. Žil ještě asi dva měsíce a paní vždycky stála u vrat nemocnice a říkala: „Pane kaplane, musíte napřed k tomu mýmu, protože on mě usouží. Jestli nepřijdete, tak to bude strašný.“ Ten člověk vždycky vyhlížel ke dveřím a vůbec ho nezajímalo, co říkala manželka, jenom čekal, až přijde kněz s Nejsvětější Svátostí, až do smrti.

Pro mě, mladého kněze, v tom bylo z těch dvou případů jedno veliké poučení. Lidské srdce touží po Bohu, ale někdy je v něm tolik zla, že ten člověk to sám nemůže překonat. Navenek kope, ubližuje druhým lidem, zvlášť těm nejbližším, ponižuje je, vysmívá se jim, rouhá se proti Bohu. Ale na dně srdce je touha po Bohu a po lásce. A o toho člověka je to vždy zápas těch, kteří jsou kolem něho. Nejen kněží; nebýt těch nejbližších, co já bych udělal? Nebýt té maminky v prvním případě a té manželky v druhém, které se desítky let za ně modlily, co by kněz udělal? Kněz přijde v tom jediném okamžiku, kdy si ho Pán pošle a otevře tu hnisavou ránu, aby zlo mohlo ven a Pán mohl dovnitř. A tak je pro mě veliké poučení do života, nikdy nad nikým nelámat hůl, ani v hodině smrti. A druhá věc, že Bůh každou modlitbu slyší a vyslyší ji tak, jak je to jen možné. Děkuji vám.

Myslím, že je na místě píseň chvály a potom předám slovo moderátorům. Moc vám děkuji a děkuji všem, kteří se podělili o svědectví, i těm, na které se nedostalo, i vám všem, kteří máte svědectví a třeba jste neměli odvahu se přihlásit, když jsme vás zvali; můžete si je říct potom mezi sebou, pro své povzbuzení. Díky vám.